Mnoho rodičů se ptá, jak řešit hádky a konflikty dětí. Jestli do nich zasahovat. Jak je vyřešit. Jak děti ponaučit. Jak u toho nekřičet. Bohužel nebo možná bohudík neexistuje žádný univerzální recept. Každý konflikt je jedinečný stejně jako naše děti. Pokusila jsem se sepsat alespoň několik tipů, které nám doma s konflikty pomáhají.
- JSEM NEUTRÁLNÍ, NESTAVÍM SE DO ROLE SOUDCE
Ať se děje mezi dětmi cokoliv, snažím se je nesoudit. I když vidím, jak brácha vyrve hračku z ruky ségře, neznamená to, že on je ten špatný. Možná zrovna v tu chvíli využil situace a vrátil jí to za to rozbité lego ze včera. Nebo naopak ona vzala hračku jemu, on chvíli čekal, říkal, ať mu ji vrátí a ona si nedala říct. Ztratil trpělivost, nepřišel na žádný jiný způsob a tak si jí vyrval zpátky. Vždy je za jednáním dítěte nějaký důvod, který nemusí znát a dítě ani nemusí být schopno jej sdělit. Když bych děti soudila, vždycky se pro jednoho z nich stanu v tu chvíli nepřítelem, bude cítit nespravedlnost a bude naštvané na mě.
- VĚNUJI POZORNOST UBLÍŽENÉMU DÍTĚTI NE AGRESOROVI
Pokud se dítěti nedostává delší dobu pozornost a nedaří se mu ji získat běžnými způsoby (žádostí, návrhem, prosbou, domluvou…) sáhne po jistotě. Vžijte se do role staršího bratra, který si chce s vámi hrát, jenže vy musíte ještě přebalit mladší dítě, uklidit, uvařit, srovnat prádlo… Ve víru domácích povinností si nestačíte se synem hrát ani se mu jakkoliv věnovat. Když bouchne mladší ségru, vezme jí hračku a rozpláče jí, honí jí po pokoji a vříská na ní, pozornost mu dáte. Okřiknete ho, jdete za ním a vynadáte mu. Utrousíte jakoukoliv uštěpačnou poznámku na jeho počínání. Je to sice pozornost negativní, ale má ji. Jakmile se dlouhodobě dětem normální pozornost nedostáváme, snaží se jí získat alespoň „zlobením“. Proto věnuji při konfliktu pozornost ublíženému a při častém opakování zjišťuji, zda ten druhý třeba na sebe neupozorňuje. Pokud ano, naplánuji si společný čas jeden na jednoho.
- POZORNĚ POZORUJI CHOVÁNÍ DĚTÍ
Jakmile se dítě chová agresivně, destruktivně k ostatním, sobě nebo majetku je potřeba zasáhnout okamžitě. Agresi zastavím, případně dítě poponesu o kousek dál.
Pakliže vidím běžnou rozepři, snažím se nechat si to děti vyřešit bez mého zásahu.
Je to někdy velice těžké. Nejsem například vůbec schopná zvládat hádky typu: „To je moje!“ „Ne, to je moje!“ Moje, moje, moje, moje………. Uáááááááááááá. Pomoc. Přijde mi to hloupé, zbytečné, stresující. Jenže jsem zjistila, že to vlastně děti baví. Takže je to můj problém a než abych jim do toho zasahovala, odejdu pryč. Jaké rozepře rozčilují vás?
Když už tedy nějakou tu tahanici sleduji, pozoruji jen, co děti dělají a nenechávám se unést tím, co si prolítne hlavou. Pozoruji, že syn drží v ruce CD, dcera se mu ho snaží vytrhnout, oba křičí. Automaticky mi nabíhaly myšlenky „to je ale sobec“, „ta je nepřizpůsobivá“, „oba jsou šílení“. Ten už je umím ovládnout a nenechávám se jimi ovlivnit. Když totiž začneme sami od sebe ostatní lidí hodnotit, soudit, škatulkovat naše reakce je pak ovlivněna určitou zaujatostí. Když už mi situace přijde příliš vyhrocená, vstoupím do ní a nabídnu dětem svou pomoc. „Vidím, že se přetahujete o CD, hodně křičíte a nevede to k žádnému řešení. Přijde mi, že bych vám mohla pomoci. Řeknete mi, o co se jedná?“
- DÁVÁM DĚTEM PROSTOR SDĚLIT SVOJÍ VERZI
Nechám mluvit postupně obě děti. Podpořím nejdříve to ublížené. Dám jim prostor popsat, co se přesně stalo z jejich úhlu pohledu. I ten, který ublížil má svoje vysvětlení a leckdy je jeho útok obranou. Samozřejmě to jeho nevhodné chování neomlouvá, ale mám na paměti, že děti se teprve konflikty řešit učí a ty sourozenecké jsou tou nejlepší školou.
- NASLOUCHÁM
Někdy se i naslouchání může stát nadlidský výkonem. Ve spěchu, stresu. Naslouchat se ale vyplatí. Jakmile mám tendence skákat dětem do řeči, zastavím se a zamknu pusu. Pokud si do řeči skáčou děti, určím pořadí. Vnímám každé jejich slovo. Někdy děti mluvit nechtějí nebo se neumí pořádně vyjádřit, pak jim pomáhám nalézt ta správná slova, emoce.
- POUŽÍVÁM POPISNÝ JAZYK NE NÁLEPKY
Když děti vyslechnete, popište jim, co jste z jejich vyprávění vyrozuměli. Jak už jsem psala výše. Pokuste se vynechat nálepky jako „jsi netrpělivý“, „sobecký“, „otravný“.
„Chtěl sis pustit pohádku a trvalo hodně dlouho, než se sestra rozmyslela, zda chce tu stejnou. Nevydržel si to a sám si rozhodl, že bude po tvém. Hodně si naléhal. To se jí nelíbilo a tak tě praštila. Vyprávěním celého děje si děti situaci zrekapitulují a mají možnost si uvědomit, jak zareagovaly, co cítily, jak se zachovaly.
- NECHÁM DĚTI NAJÍT SVOJE ŘEŠENÍ
Cílem je, aby se už i malé děti učily hledat svá vlastní řešení. Dětem do 3-4 let dám návrhy a oni si samy vyberou, jak to příště udělat jinak, lépe. Zároveň tímto způsobem klidně nastavuji hranice, pravidla chování, pomáhám dětem lépe se orientovat v různých situacích.
Když si chceš od někoho půjčit hračku tak se ho zeptej nebo ho požádej, vytrhávání hraček ostatní děti nemají rádi, nebudou mít chuť ti jí půjčit.
Když se ti nelíbí, co ti druhé dítě dělá, řekni mu to nebo dojdi za rodiči, ať ti pomohou, bouchání bolí.
U starších dětí necháme dítě přemýšlet, jak jinak se příště může zachovat.
Svým výchovným přístupem se snažím mimo jiné jít dětem příkladem, rozvinout schopnost hledat svoje řešení, respektovat „NE“ a umět říkat co se jim líbí a nelíbí.