Zaposlouchejte se venku na hřišti. Je, až neuvěřitelné kolik je na světě šikovných holčiček a chlapečků.
V minulosti jsem netušila, že pochvala je takové velké téma ve výchově dětí. Já sama jsem v dospělosti pocítila, že mi pochvala za úspěch ve vzdělání od mých rodičů hodně chyběla. Byla jsem až naštvaná, že jsem nikdy neslyšela uznání za to, co jsem v životě dokázala. Dnes to vidím jinak a vím, že jsem byla na pochvale závislá a že jsem díky ní byla tak trochu posouvána směrem, který jsem si sama nevybrala. Bez pochvaly jsem se cítila méněcenná a ne sebevědomá. Musím se až smát, jak mě něco jako absence pochvaly mohlo tak trápit. Vzdělání je přeci něco co dělá člověk pro sebe, ne kvůli pochvale.
Od narození prvního dítěte se zabývám různými výchovnými přístupy, výsledky výzkumů, zajímám se o psychologii a neurovědu. Na začátku svého bádání jsem se několikrát setkala s názorem, že by se dítě nemělo chválit, že by mělo dělat věci, protože ho baví nebo zajímají. Dost mě to zarazilo. Jak mám tedy dítěti vyjádřit, že se mu něco povedlo, když ho nemám chválit? Nějak jsem nevěděla jak toto téma uchopit. Jak to celé uvést do praxe a jak se poprat se zažitými vzorci chování. Zjistila jsem, že téma pochval je hodně řešeno na různých fórech nebo fb skupinách. Najednou mi všechno začalo do sebe zapadat.
Správně použitá pochvala startuje vnitřní motivaci, upevňuje vztah nebo třeba vylepší den. Důležité je, co chválíme, jak a za jakým účelem. Domnívám se, že často zmiňovaná Naomi Aldort se především brání pochvale osobnosti a tomu klasickému škatulkovaní, ve kterém jsme skoro všichni vyrůstali. Proto pochvalu stále většina z nás brání. V tom s ní souhlasím. Samotné výzkumy ukazují, že pochvala procesní je efektivnější než pochvala osobní.
Řekla bych, že se maminky dělí na dvě skupiny. Ta první a větší pochvalu hodně brání, používají tu OSOBNÍ. „Ty jsi šikulka, chytrá holka, hodný chlapec“…..Tento typ pochvaly škatulkuje, někdy může být zneužitý i pro manipulaci, aby dítě udělalo něco, co chce rodič. Při částem používání dítě začne svazovat a stává se na ní závislé. Bohužel ho později začne třeba i brzdit. (viz. Výzkum, který popíši později). Tyto maminky následují vzorce chování z dětství, anebo se naopak snaží dělat pravý opak. Takže když je doma nechválili vůbec, ony teď svoje děti zahrnují pochvalami od rána do večera. Nechtějí, aby jejich děti podobně „trpěly“.
Druhá skupina je mnohem menší a v očích té první dost zvláštní. Jsou to maminky, které se snaží nasát nové přístupy, což je mi sympatické (jsem na stejné vlně), avšak některé zapomínají na svou intuici a berou všechny knížky moc vážně. Tyto maminky zastávají názor pochvalu nepoužívat. Ve skutečnosti používají pochvalu PROCESNÍ, která je podle psychologů a výzkumů právě mnohem efektivnější než pochvala osobní. Kromě typu pochvaly je ještě důležitá upřímnost a neverbální komunikace, kterou vnímá dítě mnohem lépe, než rozumí slovům.
Když se dcera vykaká do nočníku, jsem nadšená stejně jako ona a sdílím tu radost s ní. Jednoduše popíšu, co se stalo: „Eliško ty ses vykakala do nočníku“! Dcera vnímá moje nadšení, je hrdá sama na sebe a nepotřebuje slyšet formulku: „Ty jsi ale šikovná holčička“! Podobné formulace jsou dost abstraktní a dítě přesně nerozumí jejich významu.
Když syn s něčím pomůže svojí mladší sestře, vynechám klasickou používanou frázi: „Ty jsi ale hodný kluk“. Mnohem víc ho potěší slyšet: „Jé Máťo, vidíš jak je Eliška nadšená z toho, že jsi jí pomohl“? Mimochodem, tímto způsobem nenásilně učíme děti i empatii, která není vrozená.
Možná by tu byl prostor ještě na jednu skupinu, ale nechce se mi věřit, že by nějaká maminka při úspěchu svého dítěte jen koukala, nevydala ani hlásku a nehnula ani brvou.
Nejde tedy o to, zda chválit nebo nechválit, jde o to, jaký typ pochvaly používat. Já se jednoznačně kloním k pochvale procesní.
Nyní čistě pro zajímavost použiji výňatek z článku z Archetypalu, popis výzkumu psycholožky Carol Dweckové.
V uplynulých deseti letech studovala psycholožka Carol Dwecková a její tým na Columbia University (dnes pracuje ve Stanfordu) vliv chvály na studenty v tuctu newyorských škol. Výsledná práce, série experimentů se čtyřmi sty páťáky, vykresluje situaci naprosto jasně.
Dwecková poslala čtyři výzkumné asistentky do pátých tříd newyorských škol. Výzkumnice jednotlivým dětem zadaly neverbální IQ testy, sestávající z řady nepříliš složitých problémů. Tím se zajistilo, že se dětem v tomto testu bude dařit. Jakmile žák test dokončil, dozvěděl se od výzkumníků své hodnocení a dostalo se mu přesně jedné pochvalné věty. V jedné náhodně vybrané skupině byly děti pochváleny za svou inteligenci. Bylo jim řečeno: “Je vidět, že na to máš inteligenci”. Druhá skupina dětí byla pochválena za úsilí, které při řešení testu vyvinuly: “Je vidět, že jsi na tom odvedla kus práce”.
Proč jen jedna věta chvály? “Chtěli jsme vidět, jak jsou děti citlivé,” vysvětluje Dwecková. “Měli jsme dojem, že i jen ta jedna věta by mohla stačit.”
Poté si žáci mohli vybrat test do dalšího kola. Mohli zvolit obtížnější test, o kterém se od asistentek dozvěděli, že by se při jeho vyplňování mohli hodně naučit, nebo mohli mít test stejně jednoduchý, jako byl v prvním kole. Z dětí pochválených za vykonanou práci si 90% vybralo k řešení složitější problémy. Z těch, které byly pochváleny za chytrost, si většina přála dostat další jednoduchý test. “Chytré” děti si to ulehčily.
Proč se tak stalo? “Když chválíme děti za inteligenci,” napsala Dwecková ve shrnutí své studie, “sdělujeme jim tím vlastně pravidla hry: snaž se působit chytře a neriskuj chyby.” A to je přesně to, co tato skupina páťáků udělala – chtěli nadále vypadat jako chytří, a tak se raději vyhnuli možné ostudě z neúspěchu.
V následujícím kole ale nedostali na výběr. Test byl obtížný, určený pro děti o dva ročníky výš. Jak se dalo předpokládat, nikdo ho nezvládnul. Ale tyto dvě skupiny, náhodně vybrané na začátku studie, se zachovaly odlišně. Studenti, pochválení za námahu vynaloženou při prvním testu, došli k závěru, že prostě nestihli vyvinout dostatek úsilí k tomu, aby uspěli. “Velmi je to zaujalo, zkoušeli všechna možná řešení,” vzpomíná na pokus Dwecková. “Mnozí se sami od sebe vyjádřili v tom smyslu, že se jim tento test líbí nejvíc.” Oproti tomu členové skupiny, pochválené za chytrost, si výsledky vyložili tak, že jejich neschopnost v testu uspět je důkazem, že vlastně vůbec chytří nejsou. “Od pohledu bylo jasné, jak je to pro ně zdrcující. Potili se a cítili se mizerně.”
Poté, co záměrně způsobily neúspěch, rozdaly výzkumnice páťákům poslední kolo testů, opět tak jednoduché jako v prvním kole. Děti pochválené za úsilí se oproti výsledkům prvního kola zlepšily zhruba o třicet procent. Děti označené jako inteligentní měly výsledky o 20 % horší než na začátku.
Dwecková tušila, že pochvala může škodit, ale i ona byla překvapena jak moc. “Zdůraznění důležitosti úsilí ukazuje dětem, na co se mohou zaměřit, ” vysvětluje. “Mohou zjistit, že když vynaloží úsilí, postupně se doberou úspěchu. Na druhou stranu, zdůrazňování vrozené chytrosti vzbuzuje v dětech dojem, že samy nemohou nic ovlivnit, nedává jim to žádný návod, jak si počínat, když vrozená inteligence na úspěch nestačí.”
V následujících pohovorech Dwecková objevila, že považovat vrozenou inteligenci za klíč k úspěchu způsobuje, že vynaložené úsilí vypadá méně důležité. Jsem chytrý, říká si dítě, nepotřebuji se namáhat. Vynakládání úsilí jako by vlastně dokazovalo, že nejste dost talentovaní.
Při opakování těchto experimentů Dwecková zjistila, že dopad chvály na výkon se týká studentů ze všech společenských vrstev. Ovlivňuje chlapce i dívky, a obzvlášť silně ovlivňuje ty nejchytřejších z dívek, které jsou po neúspěchu nejnáchylnější ke kolapsu. Ani předškolní děti nejsou vůči podvratné síle chvály imunní.
Zajímavé je, že během napsání tohoto článku, jsem si přečtla zprávu od kamarádky, která mě pochválila za již napsané články. Celkem mě to nakoplo, i když mi napsala: „Jsi šikovná“! Což popírá mou představu o chvále :o)
Já jsem na tento typ pochvaly zvyklá, ale své dceři bych řekla třeba tohle: „Je vidět, že Tě psaní článků baví, dáváš do toho všechno a věřím, že budou inspirovat a najdou si svoje čtenáře“.