Znáte ty dny, kdy se cítíte unavené, vyčerpané, znavené stereotypem, nenaplněné.
Prostě takový den, kdy se to všechno nakupí a exploze je na obzoru. Takový den, kdy i vědomý rodič šlápne přes čáru. Kdy použije výchovné praktiky, které už nikdy používat nechtěl.
I to je v pořádku, není třeba se za to bičovat. Jsme lidské bytosti, které dělají chyby. Chyby nás posouvají dál, učíme se z nich. Důležité je, si chybu uvědomit a ošetřit vzniklou situaci. A když to ještě uděláte před dětmi, má to mnohonásobně vyšší účinek.
Příběh jedné z nás:
Máma co je pár dní sama s dětmi, potřebuje změnu prostředí a společnost dospělých osob. Domluví si tedy návštěvu u kamarádky. Děti si hrají, mámy si povídají. Konečně, ta úleva! Všechno může někomu říct a vyčistit si hlavu.
Děti si zpočátku vystačily samy, jenže odpoledne jsou už unavené, částečně znuděné a emočně nedoplněné. A tak se semele situace, kdy máma vidí staršího syna, jak se blíží k mladší sestře s dřevěnou hračkou a chce jí bouchnout do hlavy. Hned mu řekne, že když jí bouchne, bude jí to moc bolet. Zopakuje to ještě dvakrát, ale není důsledná a nezasáhne. Nechá to tak trochu vyhnít. Už má těch sourozeneckých konfliktů tak akorát. A tak syn sestru bouchne a v mámě zase bouchnou saze. Nechá se totálně ovládnout nevědomou reakcí plazího mozku a lupne synovi pohlavek. Syn pláče kvůli pohlavku, dcera kvůli bouli na hlavě. A máma? Vůbec nerozumí tomu, co se stalo. Jak jsem to mohla udělat? Já jsem taková neschopná matka. Takhle to přeci nechci. Tohle fakt ne! Jenže ta ruka mi vyletěla ani nevím jak. Achjó.
Stalo, pohlavek přiletěl, máma udělala chybu a může to napravit.
Cestou domů v autě se ke konfliktu vrátí a následuje rozhovor:
Máma: Dneska jsme tu situaci s bouchnutím moc nezvládli, co?
Syn (4r): To teda ne.
Máma: Moc se Ti za ten pohlavek omlouvám, stydím se ta to a mrzí mě to!
Syn: A já se omlouvám, že jsem bouchnul ségru.
Máma: Víš, já jsem nedokázala ovládnout vztek, který na mě najednou přišel a…
Syn: A nedokázala si zkrotit toho tygra v tobě, že jo. Já to taky nezvládl.
Máma: Jo, ten tygr ze mě vyskočil a už to bylo. Měla bych se naučit tyhle situace lépe zvládat a trénovat zklidnění.
Syn: Hmmm
Máma: Většinou mi pomáhá, když se zastavím, přestanu všechno řešit a několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu.
Syn: A jaký další techniky pomáhají zkrotit tygra, mami?
Máma: Někomu pomáhá počítání nebo třeba bouchání pěstičkami o sebe. Nejlepší je, když si každý najde svůj způsob.
Syn: Tak já příště budu bouchat pěstičkou do dlaně, nadechnu se a radši ještě napočítám do deseti.
Máma: Mám Tě moc ráda!
Syn: Mám Tě moc rád, mami!
Omluvit se dítěti za naše chyby není slabost. Naopak je to příležitost, jak naše děti podporovat a rozvíjet. Uvidí, že dělat chyby je lidské a že je také správné se omluvit, projít si znovu svoje chování a najít způsob, jak ho příště neopakovat.